Středa 25. května 2022, svátek má Viola
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 25. května 2022 Viola

Pár slov o české šlechtě v éře První republiky

18. 01. 2010 19:52:20
Aristokracie v moderní době byla společenskou vrstvou, kde více než národ znamenal životní styl, kultivovanost, ušlechtilé zájmy, a lhostejno bylo, zda se její příslušníci setkávali ve Vídni, Svatém Mořici, Benátkách, Paříži nebo na českém venkovském sídle.

Aristokracie v moderní době byla společenskou vrstvou, kde více než národ znamenal životní styl, kultivovanost, ušlechtilé zájmy, a lhostejno bylo, zda se její příslušníci setkávali ve Vídni, Svatém Mořici, Benátkách, Paříži nebo na českém venkovském sídle. Přináležitost k jiné kultuře, jež ve středostavovských vrstvách vzbuzovala (a dlužno podotknout dodnes vzbuzuje) na jedné straně nekritický obdiv a skrytou touhu po nápodobě a na straně druhé nepochopení a odsudek si šlechta zachovala i po vzniku Československé republiky, tedy v v situaci, kdy definitivně přišla o svou politickou moc, již si zachovávala i v pozdním období habsburské monarchie díky výjimečnému postavení císařského dvora a reziduím stavovských hledisek zachovaných v politickém systému jinak liberálního státu. V téže době pozbyla i samotného institucionálního vymezení, když byly v nové republice jedním z prvních zákonů zrušeny šlechtické tituly. Sami tvůrci zákona si však uvědomovali, že zrušení titulů ještě neznamená nastolení společenské rovnosti. Řečeno slovy poslance Františka Weyra: „Pokud tomuto obyvatelstvu bude nějaké šlechtictví, titul hraběcí nebo knížecí atd. imponovati více než obyčejný občan, potud, pánové, ani trestní sankce nám nepomůže.“ Tato „jinakost“, která bránila šlechtě přizpůsobovat se kultuře středních vrstev, společně s omezenou schopností šlechty přijmout jazykově vymezený nacionalismus a ochotou přiklonit se k měšťanskému liberalismu a k demokratismu zakládala negativní stereotyp o nobilitě, který se vyvinul v druhé polovině devatenáctého století a úspěšně přežíval ve století dvacátém. Velmi výstižně ho ve svém v pamfletu vydaném na sklonku existence habsburské monarchie shrnul spisovatel a žurnalista Josef Holeček. K výkřiku „šlechty nemáme, české národní šlechty, která by byla korunou naší společnosti, jejím vůdcem a chloubou,“ přidal obžalobu s výčtem hříchů či přímo zločinů českých aristokratů. Moravské pole, Lipany, Bílá hora, porobení sedláci, politický egoismus státoprávní šlechty, národní vlažnost, jejímž projevem bylo nedůsledné užívání českého jazyka - to vše vedlo k vynesení konečného ortele: česká šlechta v národním smyslu neexistuje. Avšak netřeba lkát, jak dále dovozoval Holeček. Bez šlechty je nám umožněn návrat do dob předfeudálních, kdy „všichni rodilí a čistokrevní Čechové byli občany prvního řádu.“ Navíc příslušnost k českému národu je sama nobilitujícím faktorem („Sám český národní původ je jaksi aristokratický, či superiorní“) a aristokracie rodu bude nahrazena aristokracií ducha.

Jakkoliv bylo zrušení šlechtických titulů pro příslušníky české nobility citlivé, dokázali se s ním vyrovnat, neboť sám právní akt nemohl odbourat pocit výjimečnosti daný vědomím starobylosti rodu. Ten byl posilován zvýšeným zájmem bývalých šlechticů samotných o genealogii a rodovou historii, jehož důkazem je řada literárních prací s touto tématikou. Stejně tak zůstala rodová paměť pevně zakotvena v interiérech aristokratických sídel.

Bolestnější byl útok na majetkovou základnu šlechty – na její velkostatky, který představovala pozemková reforma. Její rozsah byl v evropském měřítku nebývalý a samotné nastavení jejích podmínek nespravedlivé. Na mysli mám především rozhodnutí o stanovení náhrady v předválečných cenách půdy. Reforma samozřejmě zahrnovala všechny majitele velkostatků, nejcitelněji se však týkala největších pozemkových vlastníků – tedy bývalé šlechty (71% půdy) a církve (7% půdy). Ještě spornější však byla historizující argumentace, která byla s reformou spjata. V publicistice prakticky všech českých politických stran se objevilo heslo o potřebě odčinit Bílou horu, které vycházelo z výše zmíněného stereotypu o „zrádné a cizácké šlechtě“. V reformě tak mělo jít nejen o uspokojení sociálních potřeb českých rolníků, ale také o návrat „zcizené české půdy“ zpět z rukou německé šlechty do vlastnictví národa.

Proti tomu polemicky vystoupil historik Josef Pekař v článcích otištěných v nedělní příloze Národních listů, které doplněny o dobrozdání pro Národní shromáždění a stať o arcivévodovi Františku Ferdinandovi d ́Este vyšly knižně v roce 1923 pod názvem Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. V práci vyslovil myšlenku inspirovanou Hanušovou knihou Národního muzea, která se týkala místa šlechty v českých novověkých dějinách. Proti argumentům zastánců pozemkové reformy postavil tezi o kulturním a politickém významu české šlechty pro udržení historické kontinuity. Dokládal to nejen jejím podílem na kulturních aktivitách v počátku národního obrození, ale i rolí šlechty jako nositelky státoprávní ideje, což osvědčila v politických bojích druhé poloviny devatenáctého století. Pekař navíc nezastíral, že mu imponovalo konzervativní myšlení aristokratů. Naznačoval tak možnost spolupráce bývalé šlechty a české politické pravice.

Strategie vyrovnání se s pozemkovou reformou do značné míry určovalo politické postoje bývalé šlechty v Československé republice. Část velkostatkářů při lobování ve svůj prospěch zdůrazňovala přitom svou loajalitu vůči národu a novému státu, část pak začala hrát sudetoněmeckou kartu. Vyhranění těchto přístupů vedlo k definitivní nacionalizaci příslušníků šlechtických rodin ve smyslu jednoznačného přihlášení se k jedné z národností. Svou roli zde ale hrála nepochybně okolnost, že na rozdíl od habsburské monarchie přestaly existovat alternativy v podobě supranacionálního rakouského vlastenectví, ale i českého zemského patriotismu. Paradoxně tak zjevná tendence vytěsnit šlechtu z národního společenství nezabránila tomu, aby se alespoň její část vědomě hlásila ke svému češství. To se projevilo v rovině jazyka, povědomí o společné národní minulosti i ochoty angažovat se ve prospěch Československé republiky.

Pokud se týká nacionality příslušníků bývalé šlechty, 73% bývalých šlechticů se hlásilo k německé národnosti a 27% k národnosti české (orličtí Schwarzenbergové, chlumečtí a kostelečtí Kinští, Lobkowiczové všech větví). Politicky se pročeská část aktivizovala v roce 1938 předáním prohlášení věrnosti českému státu prezidentu Edvardu Benešovi. Ještě zajímavější však bylo prohlášení ze září 1939 – „Národ český ...zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem – kdyby o tom pochybnost vznikla – skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.“ Tento dokument byl podepsán 69 zástupci 33 rodů bývalé staré šlechty. Abych zabránil diskusi o možných výjimkách, upozorňuji, že v českých zemích žilo na sklonku monarchie přibližně dvě stě rodin náležejících ke staré šlechtě. Právě k tomuto číslu je nutné vztahovat počet pročesky angažovaných bývalých aristokratů. Naposledy příslušníci české šlechty veřejně vystoupili v červenci roku 1945, kdy upozornily dopisem československou vládu na majetkovou perzekuci rodin věrných národu za okupace.

Faktický konec české šlechty znamenal až únorový puč, který ji definitivně zbavil majetku, větší část vyhnal do emigrace a ty, kteří zůstali, pronásledoval. Dlužno podotknout, že tato dějinná událost pohřbila i české sedláky, živnostníky a intelektuály, bez nichž se na rozdíl od šlechty moderní český národ neobešel.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Zdeněk Bezecný | pondělí 18.1.2010 19:52 | karma článku: 21.12 | přečteno: 2290x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Michael Laitman

Chceme být opět mladí?

Časopis univerzity Cambridge oznámil, že výzkumníci z této univerzity našli způsob, jak „vrátit hodiny lidských kožních buněk o 30 let“.

25.5.2022 v 3:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 33 | Diskuse

Irena Fuchsová

Já prezident(ka)

Ve středu 4. 5. 2022 vyšel v MF DNES článek, Sny o Hradu. Bylo představeno šestnáct "snílků". První Andrej Babiš. Poslední Marek Hilšer. Nechápu, proč nebyli seřazeni podle abecedy. Andrej Babiš by byl první tak jako tak.

24.5.2022 v 22:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 88 | Diskuse

Martina Bojanovská

Jak jsem byla s dcerou v léčebně – druhá polovina pobytu

Ve druhé polovině se láme chleba a k již zmíněným účastníkům se přidávají ti, kteří chtějí pobyt „doklepat“ se ctí. Nouze není o exoty na kolonádě, izolace a závěrečný večírek.

24.5.2022 v 20:51 | Karma článku: 9.59 | Přečteno: 213 | Diskuse

Pavel Zavadil

Proč o své zkušenosti píši

Člověk se rozhodne psát z více důvodů. Může to být forma autoterapie. Snad potřeba se zviditelnit, proslavit se. Jindy je to tvůrčí přetlak a tryská to z autora samo. Co mě vede ke zveřejnění svých zkušeností?

24.5.2022 v 19:20 | Karma článku: 8.39 | Přečteno: 192 | Diskuse

Tomáš Ďásek

Za Babiše bylo líp - každej dostal zdarma čip

Málo platný - když nějaká pohádka skončí, tak se musí začít vykládat jiná. Právě začínají "Pohádky ovčí babišky"...

24.5.2022 v 15:07 | Karma článku: 16.46 | Přečteno: 332 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1312
Historik a politik.

Najdete na iDNES.cz